Těhotná trénovala s Pudilovou i u Vémoly. Kdokoliv se mi postaví, v ringu mi přepne, hrozí česká boxerka
24.12.2024
Autor: Barbora Poláková
Lenka Volejníková.FOTO: se souhlasem Lenky Volejníkové
Ačkoliv nastoupí do svého šestého profesionálního zápasu, je osmatřicetiletá Lenka Volejníková velmi zkušenou boxerkou z bohatou kariérou mezi amatéry. Za pár dnů půjde do bitvy o titul České unie boxerů profesionálů. 30. prosince si o něj zaboxuje na Galavečeru profesionálního boxu a K-1 v Lucerně s Johanou Rochl. Právem půjde o hlavní předzápas večera, bude to bitva dvou zarputilých boxerek, maminek a zároveň válečnic.
Lenko, na jaké úspěchy jste dosáhla v amatérskému boxu?
V olympijském ringu mám čtyřicet zápasů, jsem dvojnásobná mistryně republiky, třikrát stříbrná. Byla jsem v české reprezentaci, byla jsem na několika mezinárodních turnajích, mám medaile ze Srbska, Holandska, a byla jsem dvakrát boxovat ve Švédsku, odkud mám 2. a 3. místo. Boxovala jsem mimo jiné extraligu i interligu.
Co třeba reprezentace a sen o olympiádě?
Kvalifikace na olympiádě byla v plánu, i tam moje cesta dost reálné směřovala. Byla naděje, že na ni pojedu paradoxně díky covidu, ale nakonec pokračoval rozjetý vlak kvalifikací z roku před tím, s čímž nikdo úplně nepočítal, a tak jsem se tam nepodívala.
Mezi vaše sparing partnerky patřila i Lucie Pudilová, jak na tréninky s ní vzpomínáte?
Jooo, na sparingy s Lůcou vzpomínám ráda! Dala mi velkou školu tvrdosti (smích). Hodně jsme se na tajňáka scházely právě i v období covidu. Byly to opravdu zajímavý časy a já je sportovně prožila vlastně skoro celý s Luckou. Tvrdší byla rozhodně ona, já jsem měla a mám zase jiné silné stránky. Vzájemně jsme se nešetřily, byla to vždycky strašná bitka.
Nyní jste také trenérkou. Raději sama dřete nebo trénujete jiné?
Dělám ráda obojí. Ještě nejsem ve fázi, kdy by mě nebavila ta vlastní dřina, bolest a pot. Pořád mě tohle obrovsky naplňuje a rozhodně nejsem u konce. Trenérkou jsem už skoro tři roky, teď ukončuji i trenérskou boxerskou licenci B. Mám několik svěřenců, jednu čistě svoji závodnici. Líbí se mi pohled i z té druhé strany. Práce s lidským tělem, s hlavou... nebo to, když vidím, jak se ti svěřenci posouvají, shazují kila, sílí, zlepšují se i po kondiční stránce. Baví mě vidět ty výsledky.
Uprostřed boxerské kariéry jste otěhotněla. Trénovala jste i v této době?
Trénovala jsem! Na začátku těhotenství jsem měla dokonce sparing s Luckou Pudilovou, to jsem samozřejmě ještě netušila, že ve mně vzniká někdo tak úžasný, jako je právě můj syn. Trénovala jsem tuším do osmého měsíce těhotenství. Ve čtvrtém měsíci jsem měla zase pro změnu kondiční trénink u Karlose Vémoly. Na to taky ráda vzpomínám. A na jeho výraz, když jsem mu po tréninku řekla, že jsem těhotná (smích).
Po porodu jste se nebála rychle vrátit do ringu. Proč jste si nedala delší pauzu?
Hlavní důvod byl vrátit se jednoduše do formy. Po porodu mi zůstalo asi třináct kilo, a to mi prostě vadilo. Tak jsem to hecla a po pěti měsících jsem rovnou zamířila za pražský tým boxovat extraligu. Moje první soupeřka byla slovenská Mirka Jedináková, vicemistryně Evropy. Takže návrat pěkně zostra. Prohrála jsem na body, ale zápas to byl pěkný.
Jaký je rozdíl být sportovkyní bez dítěte a pak s ním?
S malinkým jezdím na tréninky opravdu od miminka, je zvyklý na prostředí tělocvičny a na spousty lidí kolem sebe. Jediný rozdíl, který vnímám, je maximálně v tom, že se v půlce boxerského kola ozve: "Mami, čůrat!". No a já prostě sundám rukavice a běžím. Taky musím mít s sebou vždycky hodně jídla, to ho zabaví, neučím ho na pohádky a na mobil, takže si tam běhá, cvičí nebo mi fandí. Je to parťák! A před malým jsem zase měla vždycky náročné manažerské práce, takže jsem zvyklá být v jednom kole. Naopak tréninky v období "s dítětem" jsou pro mě mnohem lepší, než jak tomu bylo před ním.
Jak zvládáte přepínat mezi zvířetem v ringu a nežnou maminkou?
Abychom nebyli v omylu, já zas úplně něžná maminka nejsem. S jeho otcem již nějakou dobu společně nežijeme, takže musím zastávat obě role. Je to náročné, ale určitě nejsem přecitlivělá maminka. Chci, aby můj syn byl správný kluk, takže já ho určitě nepřepečovávám. Každopádně v ringu mi přepne, kdokoliv se mi do provazů postaví, ten si může být jist, že ho čeká velká válka.
Mezi profesionály jste začala zápasit až po porodu, co bylo impulsem se posunout dál a naopak to nezabalit?
Tenkrát byl plán skončit po Grand Prix v Ústí nad Labem s olympijským boxem a pak hned skočit do profi ringu. Jenže já otěhotněla. Věděla jsem jistě jen jednu věc, že s boxem ještě nejsem hotová a že mě ještě cesta čeká. No a kdo si myslí, že ne, tak už brzy pochopí, že se obrovsky mýlí!
Byla jsem boxerka před porodem, v těhotenství a prostě i po porodu. Všichni, kdo dělají bojové sporty, potvrdí, že vás to naprosto pohltí. Nechcete prostě skončit, a už vůbec ne proto, že se to od vás jako od čerstvé maminky očekává. Už jenom tím, že boxujete jako žena, jdete proti proudu, tak si proti němu půjdu ještě zaplavat tím, že budu okamžitě pokračovat a budu ještě lepší než jsem byla!
V Lucerně budete poprvé, je to pro vás speciální akce?
Lucerna je pro mě naprosto wau akce! Opravdu velmi si užívám celou tu atmosféru kolem, jsem nadšená i z lidí, kteří tam se mnou budou boxovat! Lukáš Dekýš pro mě největší bomba, nejlepší český boxer a já mám tu čest jít zápas před ním! Kuba Štáfek, se kterým sdílím tělocvičnu kondičního trenéra, naše mladá boxerská naděje Adam Marcin, Pepa Vít...
Na jednom vašem zápasovém outfitu máte nápis ‚punks not dead'. Jste takový životní pankáč?
To jsou zápasové dresy mé trenérky Lenky Kardové, která je zároveň hlavní reprezentační trenérkou všech žen. A v určitých oblastech mě tento slogan vystihuje. V těch důležitých, jako je například příprava na Lucernu, ale rozhodně ne!