Unikátní pohled do nitra premiéry profi MMA. Dělání váhy, titěrné šortky, rozkopaná holeň a pivo
11.10.2022
Autor: Kamila Šimková
Tohle byla premiéra mezi profíky MMA. Kamila Šimková v ráži.FOTO: RFA
Shazování. Nasedáme ve čtvrtek s trenérem Jano Stašem do vlaku z Prahy do Košic. Cesta trvá skoro 10 hodin a docela se táhne. Po cestě piju jenom trochu kávy, nejím už raději vůbec nic. Jano si dává dortíky a svačinky za oba, já jen tiše trpím vedle něj. Večer mě čeká shazování v sauně, aby se mi podařilo splnit váhový limit muší váhy. Číslo 56,7 kg mě děsí už pár týdnů, nikdy jsem v tak nízké váhové kategorii nezápasila. Do Košic jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Ubytovaní nám organizace RFA zajistila v penzionu v samém centru města.
Hned po ubytování jsme vyrazili do sauny, kde se mi podařilo shodit prvních pár kilo. Do pátečních 9 hodin budu potřebovat shodit ještě o kilo a půl, zbytek si ale nechám už na ráno. Budím se hodně brzo, nemůžu už dospat a nutím trenéra vyrazit zpátky do sauny. Už to chci mít celé za sebou a myslím jenom na vodu sbalenou v baťohu. Přes noc ze mě půl kila spadlo, zbývá už jenom kilo. To už jsem vypotila celkem snadno, mám už ale hroznou žízeň.
Na oficiálním vážení jsme už v 9 hodin, jsem tam zase jediná holka. Ani mě to nepřekvapuje, soupeřku ještě nikde nevidím. Váhu dávám napoprvé, naštěstí máme půlkilovou toleranci. 57,2 kg i s oblečením. Uf, svlékat se nemusím. Před zápasníky sice pro tyto případy dávají plentu, aby chránili jejich soukromí, i tak bych se ale cítila trapně. A po vážení už jenom pít, doplňovat elektrolyty, pak se najíst něčeho dobrého. Dávám si ovesnou kaši a připadám si jako v sedmém nebi.
Odpoledne máme ještě vážení pro diváky v obchodním centru. Jedeme společně s ostatními zápasníky minibusem, já si jdu ještě před začátkem akce koupit něco na bolení v krku. Rýma se mi holt po tomhle fyzickém zápřahu nevyhnula, takže se snažím hasit jakékoliv nebezpečí už na začátku. Při veřejném vážení konečně potkávám i svoji soupeřku. Házet ošklivé pohledy ale neumím, takže se při staredownu na sebe spíš usmíváme a navzájem si přejeme hodně štěstí.
Na trashtalk tu jsou prostě lepší, tak jim to s radostí přenecháme. Moje maďarská soupeřka je jasnou favoritkou zápasu, má za sebou již 8 profesionálních zápasů. Snažím si to nepřipouštět. Poctivě se připravuji několik měsíců a mám viditelnou silovou převahu.
Konečně nastal den D. Dopoledne si jdeme ještě zatrénovat, máme možnost jet do gymu Tomáše Možného. Košická domácí hvězda má shodou okolností zápas na stejné kartě, čeká ho dokonce hlavní zápas večera. Pomalu si zvykám, že všechny zápasnické hvězdy, co znám jen z Instagramu, potkávám na snídani nebo na tréninku.
Po tréninku už jen víceméně odpočíváme na pokoji. Snažím se soustředit na večer a zbytečně se nestresovat. Adrenalin už trochu začíná působit, medituju a projíždím si všechny možné scénáře samotného zápasu ve svých představách. Vizualizace mi vždycky pomáhala a během sobotního odpoledne mi dodává sebevědomí v tom, že všechny situace nějak zvládnu. Říkám si, že budu silnější, rychlejší na nohách, budu se dobře hýbat a plnit pokyny trenérů. Snažím se upravit si vlasy, aby mi při zápase nepadaly do očí. Lak na vlasy to jistí, jen jsem se v koupelně asi trochu přiotrávila. Poučení pro příště - nic se nemá přehánět.
Nervozita byla pro přesunu do Steel Areny v Košicích mnohem větší, ale to jsem čekala. Naštěstí tu mám trenéry, dokážou mě přivézt na správné myšlenky a dobře naladit. Nejvíc si dělám hlavu s tím, že budu jenom v těch titěrných šortkách a sportovní podprsence vypadat moc tlustě. To je pro mě obrovský rozdíl oproti amatérské scéně, kde mají zápasníci na sobě rashguard, velmi přiléhavé sportovní tričko. Taky se bojím, že něco popletu v přímém přenosu, nechám si tedy ukázat, jak přesně budu nastupovat, až půjdu do klece.
Pak už přichází na řadu profesionální tejpování rukou. To dělají cutmani, vše kontrolují komisaři. Rozcvička a aktivační trénink se nese v dobrém duchu, začínám se zase těšit. Nervy mám ale jako na drátkách a emoce držím na uzdě jenom stěží. Nasazuju si rukavice, jsou fakt malinké a chvilku si musím zvykat, že musím mířit svoje údery trochu dál. Ta několikacentimetrová vycpávka amatérských rukavic mi tam chybí. Taky mě začíná docházet, že vlastně nebudu mít na nohou chrániče. Jediné, co mě chrání, jsou chrániče na zuby a titěrné rukavice.
A pak už jdeme do zákulisí, děláme fotky před nástupem. Čekám sama před pár schůdky. Po těch se jde mezi publikum ke kleci. Vypouštím z hlavy všechny malicherné obavy a začínám si uvědomovat, jaké všechny zbraně mám. Rychlé tvrdé údery, kopy, lokty i kolena. Nutím se vypnout hlavu a nechat všechno plynout, dostat se do své ulity, kde jsem jenom já, hlasy mých trenérů a soupeřka. Dostávám pokyn, že do nástupu zbývají ještě 3 minuty. Čas už ale moc nevnímám, soustředím se jenom na úkol, který mě čeká.
První tóny mojí nástupovky, Sound of Silence ve verzi od Disturbed, začínají. Vždycky jsem měla z téhle písničky husí kůži, znám ji nazpaměť. Zpívám si celou cestu až ke kleci. Objímám postupně trenéry, sundávám boty a ponožky. Vazelína na obličej, poslední kontrola komisařem, několik schůdků do klece. Ještě čekám na příchod soupeřky, dunění její nástupové písničky cítím až v kostech. A pak jen rychlé pozdravení od Maďarky a zápas může začít.
Dostávám první úder a jsem na sebe naštvaná. Vím, že přesně tenhle zadní hák dává pořád, stejně ho nechám projít. Nebyl ale vůbec silný, spíš takové plácnutí. Paradoxně mě to uklidnilo a probudilo k větší aktivitě. Začínám jí údery vracet a je vidět, že je soupeřka po pár minutách prvního kola úplně nalomená. Zkouší mě ještě natlačit na klec, dostávám ji ale na zem, kde mi drží ruku a já ji zezadu můžu mlátit. Ani nevím, jak jsme se tam dostaly, jen si vybavuji, že na mě trenéři křičí, ať jí dávám i lokty. Poslouchám a cítím, že jsem blízko ukončení. Konec kola byl ale rychlejší.
Další dvě kola jsem úplně v klidu, soustředím se na útoky soupeřky, kopu lowkicky, bráním jakékoliv náznaky takedownů. Mám lepší přehled, nejsem ani moc zadýchaná, silově jsem na tom mnohem líp. Ve třetím kole si začínám uvědomovat, že mám rozkopanou pravou holeň, několikrát jsem asi trefila soupeřčino koleno. Naštěstí to adrenalin skvěle maskuje. Maďarce ale teče krev, není mi to příjemné. Ale tohle je boj, obě s tímhle musíme počítat. Vyhrála jsem na plné čáře, o tomhle výsledku se mi ani nesnilo.
Po krátkém rozhovoru odcházíme do zákulisí, kde se loučím s trenéry Danem Bartákem a Zdeňkem Bartošem. Oba ještě ten večer vyráží do Olomouce, aby stihli další galavečer, který je naplánovaný na neděli. Zůstávám tedy jen s Janem. Ještě fotky po zápase a rozhovor v zákulisí.
Odcházíme do šatny, začíná mi být zima, chytají mě křeče. Chce se mi brečet, nevím, jestli štěstím, nebo únavou. Začíná mě bolet holeň, nárt, klouby na rukou, pálit škrábanec pod okem… Je mi to ale vlastně jedno. Začíná mi pípat mobil s gratulacemi, zatím ale píšu hlavně mámě, že už se může přestat bát. Pak jsme našli catering, kde jsem si dala dvě piva a nějaké jídlo na oslavu. Zůstáváme pak až do konce galavečeru a vychutnáváme si bitvy ostatních zápasníků. Všichni zasluhují obdiv, vlézt do klece chce obrovskou dávku odvahy a odhodlání.
Už teď se těším na další, snad se brzy dočkám.
Díky za to, že tyhle zážitky mám.
