Česká boxerka běhá ultra maratony a spí pod širákem. V sobotu boxuje o titul
21.11.2024
Autor: Barbora Poláková
Fabiana Bytyqi.FOTO: se souhlasem Fabiany Bytyqi
Jestli máte pocit, že svůj život nestíháte, tak si přečtěte, co vše dokáže stihnout osmadvacetiletá česká profesionální boxerka Fabiána Bytyqi. Ústecká zápasnice má za sebou dvacet osm duelů za téměř deset let boxerského života, přesto k těžkým přípravám v ringu dokáže přidat i běžecké tréninky a závody. Celý život považovala běh za nutné zlo, doplňkový sport na kondici. V lednu ale nastal zlom, z ringu si odnesla vážné zranění a rukavice musela na chvíli odložit. Běh se stal významnou součástí jejího života. A kde dobíjí baterky? S batohem na horách.
V sobotu bude Bytyqi v německém Heidelbergu bojovat o světový titul organizace IBF proti japonské šampionce Sumire Yamanaka.
Před zraněním jste se netajila tím, že jste běh zrovna nezbožňovala. To se tedy proměnilo?
Pořád to není moje nejoblíbenější aktivita, ale běhaní vděčím za hodně. Vytáhlo mě nahoru v období, kdy jsem nemohla boxovat. Do té doby jsem dvakrát denně trénovala, boxovala a sportovala. Sport celkově je největší částí mého života. A najednou jsem nemohla nic. Cokoliv jsem zkusila, ať už lezení nebo jiný sport, tak jsem cítila zrakové omezení. Říkali mi, že to může trvat až rok, než se to ustálí. Ale sportovat jsem chtěla dál, takže běhání mi pomohlo nezbláznit se, zachovat si klid a přenést se přes zranění.
Jaké preferujete distance?
Běhám úplně všechno od závodů na pět kilometrů až po ultra maratony na sto dvacet. Ať nekecám, nejvíc mám zaběhnuto sto patnáct kilometrů. Baví mě víc delší tratě, ultra maratony, protože tam musím bojovat s hlavou, překonávat sebe sama a posouvat své limity a hranice. To mě v životě baví.
Stal se běh vaší každodenní rutinou?
Teď, když se připravuji na boxerský zápas, tak neběhám úplně každý den, musela jsem to maličko omezit. V lednu jsem se zranila a od března jsem začala pomaličku běhat a tenkrát to byla opravdu každodenní rutina. Před zápasem se musím věnovat víc boxu, ale běh je pořád velkou součástí přípravy.
A co vyměnit obuv, sbalit batoh a vyrazit mimo civilizaci?
Ano, dalo by se říct, že jsem nadšená turistka. Za poslední léta jsem si to velice oblíbila. Pobyt v horách je pro mě zase jiný druh mentálního relaxu. Ráda přespávám pod širákem. To je takové moje guilty pleasure. Raději než na dovolenou k moři, si zabalím krosnu.
Troufla byste si i na několikaměsíční poutě jako třeba Pacifická hřebenovka?
Třeba půlroční traily, to mě neláká. Raději mám, když je pátek kratší, nebo ho zvládnu napracovat, zabalím se, odjedu na víkend a pak se vrátím do své rutinky.
Kam nejčastěji míříte?
Čechy jsou super, mám je téměř prochozené křížem krážem. Ale co mě hrozně baví, to jsou rakouské Alpy. Je to úplně jiný svět a jiná nadmořská výška. Ale pořád je to velmi dobře dostupné, pro mě pár hodin v autě.
Máte sparing partnera i na běhání a horskou turistiku?
Běhám většinou sama. Myslela jsem si, jak to bude super, že si najdu běžeckého parťáka, ale pochopila jsem, že běh je strašně specifický. Každý má jinou tepovku, jiné tempo. Neběhá se jen na nějaké časy, jak mi vysvětlil běžecký trenér. Takže běhám sama a občas se ke mně někdo připojí, třeba trenérova dcera Jarča Konečná. Na hory většinou někoho splaším, ale pokud se nikdo nenajde, tak mi nedělají problém ani sólo tripy. Nedělá mi vůbec problém být jen sama se sebou.
Dokážete se také přepnout do role dámy ve společenských šatech?
Mám strašně ráda společenské akce, kdy se vytáhnu ze svého asociálního života tady doma a jdu se podívat mezi lidi. I do práce chodím ráda, protože mám kontakt i s jinými lidmi, musím se slušně obléknout. Je to takový balanc mezi tím upoceným sportovním životem a normálnem.
A co rodinný život?
Zatím nevím. Nejdřív musím schrastit manžela, co mě zvládne (smích). A pak děti. Rodinný život se vším všudy plánuji, je to můj cíl, ale nedávám si nějaké věkové limity.