Vietnamec vyrostl na české kuchyni. Sport bylo sprosté slovo, pil colu, jedl chipsy. Teď je MMA fighterem
26.08.2022
Autor: Libor Kalous
David Tiep.FOTO: GCF: Gladiator Championship Fighting
Vymyká se. Po pár minutách si řeknete, jak on může dělat jeden z nejtvrdších sportů na světě. Jenže dělá. A to už šest let. David Tiep je Vietnamec, který se narodil v Rumburku a vyrostl u babičky na české kuchyni. Sport byl pro něj dokonce sprosté slovo. Když se rozhodl pro MMA, doma se nesetkal s pochopením, sebral se a odešel do Prahy. Za sebou má 27 amatérských zápasů, 3. září na GCF 65 ho čeká profesionální premiéra.
"Myslím, že už je čas přejít, už nejsem nejmladší. A amatérech jsem byl delší dobu, abych se adaptoval, mně všechno nějak trvá. Poprvé můžu zažít kolo na pět minut, na tréninku to pilujeme, ale trénink je něco jiného. Jinak všechno zůstává stejný," je v klidu šestadvacetiletý zápasník s bilanci 19-8.
Při tréninku si proplouvá svým světem, je uzavřený. Nemá problém se zapojit mezi ostatní, ale jeho naturel je daný. "Jsem hodně flegmatický a chladný, neprojevuju emoce, mám svůj svět. Už mi bylo taky řečeno, abych chodil do zápasů více agresivně, to mi pomáhá k lepším výkonům. Moje povaha není ideální pro boj. Mně v kleci pomůže rána, když dostanu, ale musí fakt sednout, aby mi cvaklo v hlavě," lehce se usměje Tiep, který už bojoval na GCF 42.
"GCF časem odeznělo. Teď se vrací, což je super, že amatérští a začínající profi zápasníci dostanou příležitost," je rád bojovník, který sice příští sobotu vkročí do profi MMA, ale zároveň u toho bude muset dále pracovat.
"Dělám ve vietnamském bistru, napůl jsem číšník a napůl vařím, starám se o chod restaurace. Teď dělám krátký a dlouhý týden. Dřív jsem dělal pondělí až pátek a víkendy jsem si musel napracovat, že jsem dělal od rána do večera. Krátký týden je super, dlouhý není ideální," přiznává Tiep.
Z práce na trénink a obráceně, to je jeho svět. "Radši jsem kuchařem, práce s lidmi je někdy náročná, třeba když si chce někdo něco dokazovat. Já jsem flegmatik, aby mě někdo vytočil, to musí už fakt sednout. Jeden mi vyhrožoval, že si mě najde, že si na mě počká, že nevím, kdo on je zač. Když jsem ho potkal potom na ulici, dělal, že mě nezná," vzpomíná Tiep na rušnější pracovní chvíle.
Když má čas, uvaří kamarádům. "Říkají, že jim chutná. Dělám asijská jídla, přitom já vyrostl na českých jídlech, protože jsem měl českou babičku. Naši neměli moc čas se o mě starat, vyrůstal jsem v českém prostředí a musím říct, že české jídlo mi velmi chutná. Sním toho hodně," směje se a přiznává, že dřív byl i obézní a sport znal jen z televize.
"Sport jsem neznal, to bylo pro mě sprosté slovo. Hrál jsem na počítači, jedl chipsy a pil colu. Pak jsem začal se sebeobranou v Rumburku, ale chtěl jsem zápasit, soutěžit a vydal jsem se touhle cestou. Sbalil jsem se, odstěhoval jsem se od našich a jel jsem do Prahy. Doma chtěli, abych skončil, jelikož správný Vietnamec má střední školu, vysokou školu a ideálně, aby byl právník, zubař, aby jeho profese měla prestiž. Když jsem jim sdělil, jaký dělám sport, klepali si na hlavu, jestli jsem se nezbláznil. Dodnes mi říkají, abych s tím skoncoval. Mrzí mě, že nemám podporu rodiny, trochu to zabolí, ale mám kamarády," odhaluje Tiep i stránky života, které nejsou vždy veselé.
Tichý flegmatik, o kterém není moc slyšet. Navíc skromný. Jeden se až diví, že tací lidé stále existují v našem zrychleném světě, kde většinou vítězí ostré lokty a hlasitá prohlášení. "Když dostanu nějakou odměnu ze zápasu, půlku dám mamce a zbytek lidem, kteří mi pomáhali v přípravě. Zápas beru jalo další zastávku. Sám si koupím něco dobrého a další den jdu na trénink, pokud nejsem rozbitý. Mně stačí málo. Třeba o Vietnamcích se ví, že si rádi kupují drahá auta, mně by stačila škodovka," říká tiše bojovník, který má před sebou první profi zápas. I když do něj nevkročí z profi sportovních podmínek.
"Když mám pracovní den, stíhám jen jeden trénink, snažím se, aby byl hodně kvalitní. Únava je, bylo by lepší si po tréninku odpočinout, ale nedá se nic dělat, jdu do práce. Trénink a práce, to je můj život. V profi jsou kluci, kteří už třeba nepracují, já jsem se s tím nějak srovnal, budu muset pracovat, tuhle cestu jsem si vybral. Časem se to třeba změní, po pár zápasech se uvidí. Třeba bych přešel na půl úvazek, ale zase platím nájem, dluh, který není můj, takže náklady jsou docela velký."
Jak to bude za rok?
