Velké loučení je tady. Chci končit kariéru, kdy se mě ta buchta v ringu ještě bojí
26.11.2024
Autor: Libor Kalous, Dan Janek
Velký den se blíží.VIDEO: kaocko.cz/Věra Korbášová
Dojde na slzy, ale ještě předtím nechá v ringu všechno. Jak říká, klidně tam chcípne. Věra Korbášová se bude 30. listopadu v Praze na PML loučit s profi kariérou v thajském boxu. Dojde na trilogii s Viktorií Bulínovou. S tou poznala první boj, za pár dní zažije i ten poslední. "Radši tam regulérně zdechnu, nechám tam všechno, než abych si řekla - já ještě můžu. Mám to takhle i v životě," přiznala v rozhovoru pro kaocko.cz Korbášová, za kterou stojí inspirativní sportovní příběh.
Opravdu vás čeká poslední zápas?
Ano, je to poslední zápas.
Když vezmete první trénink, jaká doba uběhla k 30. listopadu 2024, kdy má dojít k vašemu loučení?
Asi osm let. Já na začátku neměla vůbec motivaci zápasit. Táta koukal na filmy, kde hrál Jean-Claude van Damme, Rocky. Když jsem byla malá, chodila jsem na judo. Myslím, že mě chtěl táta dostat na olympiádu, ale to se mu úplně nepovedlo.
Od dětství k thajskému boxu po třicítce, to je velký časový skok, ne?
Je to tak. K thajskému boxu jsem se dostala ve čtyřiatřiceti.
K tomu jste byla v té době ředitelkou, je to tak?
Dělala jsem finanční manažerku ve velké vzdělávací firmě. Hrozně jsem hledala sport, který mě bude bavit. Třeba aerobic, na tohle já nejsem, nebaví mě to. Dlouho jsem hrála i tenis, ale bojové sporty mě vždycky táhly. Začínala jsem u Aplika, byla to taková náhoda. Teď jsem u Masty. Pamatuji si, že jsem na prvním tréninku dostala strašně do držky, odcházela jsem s pláčem, ale vrátila jsem se, vydržela jsem.
Pokud se vrátím k začátkům. Měla jste 34 let, úspěšnou pracovní kariéru, šaty, lodičky, proč skok do thajského boxu?
Když už se pro něco rozhodnu, chci to dělat pořádně. Chtěla jsem zlepšit kondici, možná něco zhubnout, sebeobrana. Trénovala jsem třikrát týdně, to mi přišlo ale málo, chtěla jsem lepší fyzičku, tak jsem přidávala a přidávala, jenže jsem se dostala do bodu, kdy na konci chyběla odměna. A to byl zápas, i když to na začátku nebyl cíl.
Před zápasem si člověk musí projit sparingy, jak jste je zvládala?
Na každém sparingu jsem brečela. Fakt brečela. Nešlo mi to, bála jsem se úderů, byl to takový stres, že to vůbec nevypadalo, že bych mohla jít do ringu. Pak v ringu to byl jiný svět. Sprint, fyzička došla po půlce. První fight byl přesto super, to byl adrenalin, druhý zápas už byl horší, to jsem věděla, do čeho jdu. Když jsem vyhrála první zápas, bylo to hodně dobrý, řekla jsem si, dojdeme sezonu. Vyhrála jsem titul CMTA, postupem času přišla nabídka na profi. Vše tak nějak šlo a roky ubíhaly. Dneska mám na třicet zápasů.
K tomu jste si dala ale pauzu, což bylo kvůli mateřství, jaký byl návrat?
Bylo to jiný, člověk má jiné priority. Návrat po mateřství byl o tom - teď mám čas, velké hospodaření s časem. Teď jsem tady s malou, teď mám dvacet minut na trénink. V tom čase jsem musela odjet to, co jiní dělali hodinu. Když jdu na trénink, chci ho odjet do plných, chci tam chcípnout a chci si říct, že za daných okolností tomu nemohu dát víc. Chtěla bych trénovat víc, klidně tři fáze denně, ale nejde to.
Chcete v uvozovkách chcípnout i v zápase?
Jo, radši tam regulérně zdechnu, nechám tam všechno, než abych si řekla - já ještě můžu. Mám to takhle i v životě, možná to je někdy extrém, jsem na sebe přísná, což vyžaduji pak i po druhých, ale takhle to cítím. Já nemám talent na pohyb, neumím se hýbat. Já mám dvoják, říkám si, že bych mohla uhnout, ale ne, já jdu dopředu. Pro mě slovo couvej, to je cizí slovo. Já to vydržím chvíli, já jdu dopředu, nemám talent, mám urputnost.
Jak vnímáte soupeřky?
Nikdy tam nejdu s tím, že bych k nim cítila agresi, nenávist, tohle nemám ráda, já to nepotřebuju. Vadí mi to i v tréninku. Mám pocit, že mě to brzdí, že hlava se soustředí na to, že chce někoho bezmyšlenkovitě sundat. Jasně, že chci tu holku trefit loktem, klinčovat. Ale podle pravidel. Nechci ublížit, protože proti mně stojí zrovna tahle osoba.
Máte to takhle i v tréninku?
Byly sparingy v rámci přípravy a byly fakt ostrý. Fakt se zbít. Ale podle pravidel. Třeba nebyla jiná možnost, tak jsem musela jít se svoji skvělou kamarádkou Evčou, sparing partnerkou. Známe se už hodně let a strašně jsme se seřezaly, ale strašně. Dokázaly jsme přepnout. Jak to ale skončilo, objaly jsme se a vše pro nás skončilo. V tu chvíli šlo o ten sport, pak jsme si o tom povídaly, daly si kafe. Lidi na nás koukali. Je to někdy těžký, jsme tým holek, sem tam máme třecí plochy, jiskření, ale umíme to, proto nám to funguje, je nás tady asi osm a fungujeme spolu.
A co zápasy po mateřství?
Mám v hlavě, že mám doma malý dítě, chci s ním být, nechci, aby se mi něco stalo. Ale když už jdeš do ringu, tak na to nemůžeš myslet. Já znám rizika, dělám vše, aby se nic nestalo. Samozřejmě bez babiček by to nešlo. V pátek dám malé pusinku a uvidím ji až v neděli.
A co po posledním zápase?
Budu dál trénovat. Já nekončím s thajským boxem, ale vím, že přijdu o ten bonbónek, budu se tím muset nějak popasovat. Bude mě to do jisté míry mrzet, ale tělo bolí, regenerace trvá dlouho, v některých věcech už holkám nestačím, nemůžu trénovat, jak bych chtěla. Chci končit kariéru, kdy se mě ta buchta v ringu ještě bojí, kdy mám reálnou šanci vyhrát, kdy se na ten zápas dá koukat. Nechci, aby si na mně někdo dělal jméno, někdo mě bral - ta bude v pohodě.
V Praze vás čeká Viktorie Bulínová, půjde o trilogii. Je to vaše první soupeřka a poslední, kruh se uzavře?
Přijde mi to jako dobrý uzavření. Chci vyhrát, radši zdechnu, nechci být druhá. Udělám všechno, abych vyhrála. První zápas jsem prohrála, fight o reprezentaci jsem taky prohrála. Byla lepší, třeba je pořád lepší. Nebo taky ne.
Co vaše kyčel, čeká vás operace, to je také jeden z důvodů konce?
Ano, fyzicky a technicky mě to velmi omezuje. Našla jsem si svůj způsob boje, přidala jsem sílu a šlo to. Byla jsem několikrát trénovat v Thajsku, kde se hodně klinčuje, pak to vyskočilo, šlo to, ale kyčel, to je každodenní velká bolest, musím na operaci. Bolí to, některé věci neudělám, když už nemůžu v noci spát, dám si prášek, ale šetřím s tím. Naučila jsem se s tím žít, už to mám dlouho, je to asi šest let, kdy mi vypnula noha, nemohla jsem chodit.
Bude v sobotu po zápase děkovná řeč?
Ne. Asi něco řeknu, ale bude záležet, jak dopadne zápas. Emoce tam budou, to je jasný. Mám připravenou nástupovku, bude dobrá, taková stará klasika, nic vážného, nic duchaplného. Vážnosti je kolem nás hodně. Určitě budu brečet. Jen nevím, jestli v ringu. Ale už se mi zdá o zápase. Výsledek ještě nemám, pořád se rveme.
Napadlo mě. Vyhrajete a přijde nečekaná nabídka z Thajska na zápas, to by vás nezlomilo se do ringu vrátit?
Když vyhraju a přišla by taková nabídka, tak Thajsko se neodmítá. To bych vzala i s jednou nohou. Vzala bych i malou, rodinný výlet, na tohle bych nemohla říct ne.
