Narvaná Lucerna? Slzy se mi draly do očí, vzpomíná Pán Kolen. Promluvil o MMA i přátelství s Landou
27.05.2021
Autor: Jiří Voráč
Vzpomínka na legendární Lucernu...FOTO: se souhlasem Roberta Kurky
Šestnáct let. Tak dlouho už fanoušci bojových sportů mohou vzpomínat na to, když mezi provazy bojoval „Pán kolen.“ Robert Kurka, legendární bojovník v thajském boxu, který sbíral úspěchy na domácí i mezinárodní scéně. Sportovní svět neopustil. V rozhovoru pro kaocko.cz přiznal, jak moc ho koronavirová doba trápí, a i když není přímo v ringu, bojuje a rve se s osudem stejně jako před lety se soupeři mezi provazy. „Co se týče osobního života, takhle spokojený jsem dlouho nebyl,“ vypálí bez rozpaků.
Když jsme se bavili před pár lety, fungoval jste jako finanční poradce, nechystal jste se k návratu do ringu, ale v plánu jste měl trénování talentů ve světě thajského boxu. Jak se povedlo plány naplnit?
Co se týče finančnictví, tam pořád funguji v oblasti hypoték a myslím, že dokážu zařídit opravdu úžasné věci. Jinak jsem to omezil, ale je pravda, že to byl směr, kterým jsem se vydal ve chvíli, kdy jsem řešil, co dál po kariéře. Chodit v kravatě a obleku se mi zpočátku docela zamlouvalo, ale pohybovat se každý den ve světle přetvářky, není opravdu nic pro mě. Co se týče fitka, splnil jsem si sen, který jsem měl už jako mladej kluk. Když jsme chodili v šestnácti cvičit, kdy jsme si spoustu věcí na cvičeni posvařovali sami, makali a já měl už tenkrát v hlavě to, že bych chtěl mít jednou vlastní velkou tělocvičnu s fitkem.
Plány jste realizoval ve Slaném, vypadalo to senzačně, jenže pandemie koronaviru vám ten sen nabourala, že?
To je pravda. Fitko je v areálu zimního stadionu ve Slaném, v prostorách, jejichž majitelem je město. Když jsem fitko rozjel, fungovalo jen chvíli a já do něj vrazil všechny peníze, co jsem měl. Otevřeno během těch několika vln bylo jen pár měsíců. Při té první město odpustilo lidem, co podnikají v jeho prostorách, nájem. To bylo super. Doba byla zvláštní, nikdo nevěděl, co covid je, všichni šili roušky, snažili se bojovat, jak mohli, a když se pak na léto všechno zlepšilo, říkali jsme si, že už se nemůže nic podobného stát.
Jenže stalo se. Počítám, že to už byl větší problém...
Léto bylo ve fitku pochopitelně obecně slabší, lidé sportují venku, jezdí na dovolené a tak. Co bylo horší, byla situace, kdy se v říjnu pak všechno opět zavřelo. To byl pro mě opravdu velmi nepříjemný šok. Tentokrát už jsem musel žádat, aby mi město určité finance odpustilo, což se nakonec povedlo a vedení města Slaný patří můj velký dík. Takže fitko už dlouhou dobu nejede (rozhovor vznikl před uvolnění opatření) a já se musím otáčet, co to jde, abychom tuhle prazvláštní dobu alespoň nějak zvládli. K tomu, abych neměl pocit, že sedím jako ovce na zadku a jen čekám na to co mi vrchnost dovolí a povolí, jsem chtěl naprosto jasně vyjádřit svoje NE k tomu, co s námi vládní exoti provádí. Oslovil jsem tedy mého dlouholetého kamaráda Dana Landu a jak to šlo jsem se podílel na dění kolem něj. Mám toho teď tolik, že jsem večer rád, když padnu do postele.
Daniel Landa se snažil vyburcovat veřejnost, aby se nenechala manipulovat v téhle době. Našel ve vás spřízněnou duši?
To já spíš volal o pomoc, a tak jsem Dana oslovil s tím, že s touhle situací přece musíme něco dělat. Že jsme podobného ladění a téměř stejných názorů vím totiž už hodně (zdůrazní) dlouho. Nejsem genetický inženýr, ani nemám IQ 200, ale umím si poskládat 1+1. Když se podíváte na problém s koronavirem, tak největší problémy mají obézní lidé. A pokud se s jejich váhou má něco dělat, tak kromě stravy se přece musí sportovat. A tady se všechno zavřelo, to je pro mě něco nepochopitelného. A musím říct, že někdy je možná ze mě trochu i cítit vztek a jsem jako odjištěný granát. I proto jsem se účastnil těch demonstrací, kde byli experti z oboru ekonomie, lékařství. Jenže přišlo vždy jen pár tisíc lidí, což je málo. Pro nás všechny to bylo obrovské zklamání. Já jsem byl vždycky zvyklý, držet si opratě svého života ve svých rukách a teď se ráno probudím a říkám si, co vlastně můžu. Myslím, že Dana Landu to hodně vzalo. Semlelo ho to, on chtěl lidem ukázat světlo, ale oni na jeho výzvu neslyšeli.
S Danielem Landou, který má do světa bojových sportů hodně blízko vás pojí dlouholeté přátelství. Prozradíte, kde se vzalo?
To přátelství je hodně silné. Myslím, že to mezi námi funguje tak, že dobíjíme jeden druhého. A když jdu ze setkání s Danem, tak mám dojem, že snad i zářím. Byl to první člověk v mém životě, který mi v 94 gratuloval po mém prvním zápase na Klárově k vítězství, když jsem nastoupil v amatérské lize. Vidím to jako dneska, jak tam sedí Dan s Miriam a Dan ke mně vystartoval a gratuloval mi.
Zatrénovali jste si spolu v téhle těžké době?
Dan sám o sobě hodně cvičí, stará se o sebe. Má kamaráda, který dělá tréninky, kdy se člověk vždycky trochu v něčem posouvá za hranu, pomáhá i v oblasti motoriky a dalších věcí. Jde o to, aby to nezůstalo jen tak, že jen tělo vypadá dobře, tam je cílem, aby se člověk posouval dál i po mentální stránce a byl tak i v duševní kondici. Spolu jsme si nezatrénovali, myslím, že na to teď ještě prostě nějak nebyl ten správný moment. Dana znám jako člověka, který srší pozitivní energií a létají z něj jiskry, teď je z toho všeho, co se u nás děje trochu zklamanej a myslím, že i docela vyždímanej. Dan pořád vypadá skvěle, výborně. Jen si teď hodil na rameno těžký břemeno.
Takže můžete jen vzpomínat. Jak často se vám honí hlavou myšlenky na dobu, kdy jste bojoval?
Vzpomínám obrovsky často. Třeba i kvůli své přítelkyni, která dělá thajský box a ráda poslouchá, kdy vyprávím, jak to bylo. Nejdřív to byla moje svěřenkyně, pak se z ní stala moje přítelkyně a jsem s ní opravdu šťastný. Takže jí sem tam vyprávím o tom, jaké to bylo na úplných začátcích, když jsem já sám ještě bojoval. Často se to nabízelo, dělal jsem šéfa rozhodčích CMTA a podílel se na organizaci téměř všech akcí, které CMTA pořádala. Tady mi totiž velmi často pomáhala, a tak jí samozřejmě zajímalo, jaké to bylo tenkrát. Občas se také objeví na sociálních sítích nějaká stará fotka. Třeba Petr Macháček, legenda z Hanuman Gymu, tam dal fotku z Lucerny. To byly bitvy o první profitituly. Díky takovým věcem se vracím v čase, vždyť letos už to bude šestnáct let, co jsem naposledy bojoval. Nějaká fotka se objeví každou chvíli, tak člověk loví v paměti.
Řada legendárních bojovníků se posunula do role trenérů, ale třeba Luboš Vrňata má pořád chuť do zápasu. Jste v kontaktu?
Už pět let mu říkám, dědku, kdy se na to vyflákneš (směje se) a on se před časem pustil do boxu bez rukavic. Luboš je správnej blázen. My jsme byli skvělá parta. Trenér Petr Macháček prostě dokázal vychovat šampiony. Tehdy nebyl absolutně důvod proč odejít, dneska ti kluci šanci mají a třeba se přesunou jinam. Mezi námi to ale bylo nezbouratelný. Hanuman to byla a pořád je skvělá značka.
Je pravda, že bojové sporty teď válcuje MMA. Co si o něm myslíte?
Neřekl bych úplně, že válcuje. Není ale komplexnější bojový sport, je to TOP, co teď může být. Pro mě je skvělý, že se tady může porovnat s ostatníma a prosadit opravdu téměř každý, thaiboxer, boxer, judista, zápasník, ale třeba i karatista. Vždy je jen třeba, aby dokázal soupeři vnutit svůj styl, ve kterém je právě on naprosto dominantní. Na české scéně je třeba Karlos Vémola, který má naprosto daný a všem známý styl. Je silný a dovede soupeře vždy dostat na zem, kde pak dokáže právě díky obrovské síle dominovat. Všichni jeho soupeři to vědí, ale on jim právě tuhle jedinou silnou stránku dokáže vnutit, a tak je z něj prostě takový šampion, i když je jasné, že se jeho zápasy třeba nemusejí někomu tak líbit. Já MMA naprosto respektuji, vždyť ti kluci tam musejí být naprosto skvěle připraveni a zvládají pětiminutová kola. Já si pamatuji na obří zátěž, když jsem zvládal pět tříminutových kol. Byl to záhul a to jsem byl ušetřený tahání a válení po zemi.
Taky se tam dají vydělat i jiné finance. Je to asi také pořádné lákadlo, že?
Upřímně, když budu dělat thajský box, pravděpodobně se jím neuživím. Takové štěstí měli třeba jen Pavel Hakim Majer, nebo Spejbl. Vždyť já chodil dělat každý týden o víkendu na diskotéku na dveře. Takže když jsem šel zápas za dvacet, třicet tisíc, který jsem pak stejně vrazil do přípravy... Teď když bude člověk úspěšný v MMA, může po nějaké době jít do zápasu, kde vydělá třeba 200 000. A to nemluvím o možnosti bojovat třeba v UFC, tam jsme samozřejmě u jiných peněz. Nebo si vezměte popularitu. Kdo zná jméno Kuba Klouda. To je trojnásobný mistr Evropy, porazil borce z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, to je obrovská síla, ale stejně musí pracovat jako četník. Naproti tomu se tu objeví v MMA zajímavý kluk, co pár zápasů vyhraje, pár prohraje, ale marketingově z něj udělají hvězdu a během pár týdnů ho zná téměř každý. Protože MMA dnes prostě frčí. My jsme se tak možná třeba někde mihli v nějakém hudebním klipu, ale dneska bojovníci z MMA točí reklamy, třeba pro Tipsport. Všechno tohle je obrovské lákadlo. Proto se vůbec nedivím klukům, kteří opustí svoje původní sporty a začnou se naplno věnovat MMA, jako třeba Tadeáš Růžička. Posunou se tak prostě v možnostech o level dál.
Tahle horečka MMA zachvátila celý svět, co?
Jakmile MMA prorazilo v Americe, svět se doslova zbláznil. Bohužel, cokoli je populární v Americe, zbývající svět se z toho prostě podělá. Každý bojovník se tam chce dostat a vydělat velké peníze. Třeba Lucka Pudilová to dokázala, na začátku udělala úžasné zápasy. Teď je tam Mach, Procházka. Ti patří mezi nejlepší na světě, je to jako by se dostali do NHL. Když někdo bude dělat thajský box a bude úspěšný, nebudeme si nic nalhávat, není v dálce před ním diamant, kdy ho bude znát celý svět a kdy bude bojovat o velké peníze. Je před ním jen krásná bižuterie v podobě třeba světových titulů. Ale každý chce ten diamant, sáhnout si na něj. I já sám už jsem tuhle horečku chytil a absolvoval jsem na FTVS trenérský kurs MMA. Protože jsem ale co se týče duševní práce strašný lempl, neodevzdal jsem ještě závěrečnou práci, a tak nejsem ještě právoplatný trenér MMA, ale jsem schopný bojovníka připravit do zápasu.
Ale vaše generace byla téhle horečky ušetřena...
MMA je úžasný sport. Bojovníci se jím můžou živit a ještě je veřejnost vnímá jako hvězdy. Dělají extrémně tvrdý sport a dnes už jsou z nich celebrity. Já jsem doslova a do písmene nadšený, že nastal takovýto posun. Za nás vnímali bojovníky bohužel jinak. Ale máme na co vzpomínat. Přestože naše sporty žádnou takovou horečku neprodělaly, každý, koho bojové sporty v minulosti zajímaly, bude vždy a rád vzpomínat na úžasné skromné kluky, jako byli třeba Luboš Šuda, Honza Soukup……… Robert Kurka. (směje se)
Památné jsou souboje v narvané Lucerně. To se vám i po letech musí rozbušit srdce, ne?
I dnes, když si na to vzpomenu, mi naskočí husí kůže po celém těle. Když jsem nastupoval v Lucerně do zápasu a bylo narváno, měl jsem pocit, že se mi pod nohama snad klepe to molo, po kterém jsem šel do ringu. Já vždycky boxoval pro české fanoušky, pro naše lidi. V Lucerně mi možná sem tam i vhrkly slzy do očí, když jsem to viděl. A dodnes slyším Petra Macháčka, jak říká: „Užij si to!“. Musím přiznat, že venku, myšleno v zahraničí, jsem byl možná výkonem horší, šlo mi totiž vždy hlavně o to udělat radost českým lidem, českým fanouškům. A teď ti kluci v MMA bojují třeba před vyprodanou O2 arenou, to je naprosto neskutečný, to si ani nedokážu představit.
Kdyby vám bylo třeba o pár let méně, zkusil byste sám zápas MMA?
Moje ruce nebyly zase tak dobrý, ale dařilo se mi porážet soupeře tím, v čem jsem dobrý byl. Tedy koleny, klinče. Přece jsem byl Pán kolen. (směje se) V době, kdy jsem bojoval, nebylo MMA, ale valetudo a ti kluci, co ho dělali, k nám chodili na tréninky. Byla to velká zkušenost. Ale zpět k vaší otázce, kdybych měl tu šanci, makal bych pořádně na sobě v těch slabinách, které bych měl, a do MMA určitě šel. Jako ostatní bych asi chtěl být v nejlepší lize světa. I já bych chtěl mít tu možnost sáhnout si na ten diamant.
Jak se bavíte v současné době, kdy se musíte obejít bez sportu?
Já obvykle žiju sportem od rána do večera. Když to jde, bez ohledu na počasí jedu třeba někam na kole. K tomu mám, jak jsem už říkal, vlastní fitko a až teď v téhle době vidím, jaké to bylo obrovské štěstí, že jsem tenkrát to výběrové řízení vyhrál. Mohu se tedy i teď, když je vše NAPROSTO NESMYSLNĚ ZAVŘENÉ, přece jen každý den nějak hýbat. Já bych se bez možnosti každý den sportovat opravdu zbláznil. Někdy, když není moc na výběr, je chuť a není úplně zamrznuto, si chodím už několik let alespoň zaplavat. Dnes je to sice jen taková moderní vlna, ale já s tím začal už někdy před dvaceti lety a nedám na otužování dopustit. Věřím, že se to zase rozjede i pro ostatní – pro veřejnost. V tréninku jsem měl šikovné bojovníky. Samozřejmě jsme ve Slaném a když je blízko Praha, tak vám určitě dost lidí sebere. Pořád se setkávám s tím, že Roberta Kurku si leckdo už nepamatuje, ale když řeknu Pán kolen, tak na to slyší a vybaví si mě. Snažím se makat a vím, že mám lidem co předávat, i když je ta doba složitá. Ale cítím, že v lidech, co jsem trénoval, je potenciál.
Takže se bude blýskat na lepší časy?
To je otázka. Já mám strach, že asi nebude. Lidé hodně zlenivěli a taky zblbli z televize. Každý chce hned být Karlos, chce být šampionem, ale když pozná, že je za tím hora dřiny, tak to časem často zabalí. Po trenérovi tak trochu někteří lidé chtějí, aby otočil prstenem a oni byli dobří. Chybí ochota makat a dřít. A to platí obecně. Já jsem třeba v posledních letech začal hrát hokej. Podívejte se, kolik Čechů bylo před deseti lety v NHL a jakou tam hráli roli. A co dneska? Jasně, je tam Voráček, Pasta, Krejčí a kdo dál? Je tam obrovský ústup. Podobně ve fotbale, kde jsme měli Nedvěda, Poborského, Koubu a tak bych mohl pokračovat. Stačí se podívat na to, že jsme po USA snad nejobéznější stát na světě. Úspěchy přijdou, ale musí se dřít, dřít a makat. A ochota u nás k tomu je myslím v lidech stále menší a menší.
