Na křídlech války: Vynikající boxer s velkým srdcem
25.08.2020
Autor: Jan Gazur
Vilém Jakš se narodil 25. dubna 1910 v malé obci Bratčice u Brna. Pozdější vynikající profesionální boxer a příslušník 311. československé bombardovací perutě v Anglii se spolu se svým bratrem Jožkou vyučili čalouníky. Jejich otec padl v první světové válce na ruské frontě a o chlapce se měl starat jejich pražský strýc Chmelík. Nalinkoval jim celkem jasnou budoucnost: oba se budou zdokonalovat v oboru a stanou se čalounickými mistry. Jenže bratři už jako velmi malí chlapci trénovali na dvorku ještě na venkově. K tréninku jim sloužily pytle s pískem. A láska k boxu v nich přetrvala, zvlášť ve Vildově srdci, který se v Praze dostal do nuselského klubu. Přesun z Moravy do Prahy, původně zamýšlený jako putování za každodenní obživou, se stal odrazovým můstkem Vildovy skvělé sportovní dráhy.
Vilda vstoupil poprvé do ringu jako amatér v roce 1929 a před svým přestupem k profesionálům byl už mistrem ve welterové váze.
Patřil k zastáncům boxu v klasickém, nikoliv jednoznačně silovém pojetí, a tato filozofie ho dovedla k řadě vítězství, které odstartoval v březnu 1931. Odmítal své soupeře nenávidět a působit jim bolest za každou cenu, což mu ponechávalo nadhled a čistou mysl. Jeho způsob boje byl čistý, vystupoval kamarádsky a – jakoby samozřejmě – vyhrával. Jako amatér se utkal např. se Stoeckelem, Edou Hrabákem, Rakušanem Weilhammerem, Schorschem z Berlína, bavorským borcem Bohmem.
"Tyson je v tuhle chvli hodn hav zbo. O Vnocch u to bude deset msc od jeho velkolepho vtzstv." Co se ale opravdu stane?
Zveejnil(a) Kaoko.cz dne Ptek 14. srpna 2020
V květnu 1932 se Vilda přeřadil mezi profesionály. O dva měsíce později na hřišti Sparty debutoval z exmistrem Německa – Paulem Czirsonem. Následovaly zápasy s v Paříži žijícím Macákem, Němcem Wiesnerem, Kubáncem Bassinem. Na plakátech, které zvaly diváky na mistrovská či exhibiční utkání, většinou stálo: bojovné srdce, myslící hlava, rychlé nohy. Takto byl Vilda popisován a vysloužil si pověst tanečníka mezi provazy. V červenci 1934 na Štvanici mu byl soupeřem Rodolfo Radeali a zde musel Vilda zanechat tanečků a pustit se do tvrdšího boje. Zasadil soupeři několik přesných háků na bradu, ale z natrženého obočí mu kapala neustále krev. Po „krvavé“ a těžké bitvě vyhrál po deseti kolech šampion republiky střední váhy Vilda Jakš.
Poté Jakš odjel do Francie, aby se v Paříži utkal s Lenghenem a Bassinem. Pařížané z něj byli u vytržení a volali na něj nadšeně: „Žaks, Žaks, Aleez Žaki !“
V prosinci už byl zpátky v Praze, aby se v Lucerně utkal s Frantou Nekolným, zvaným „česká mlátička“. Vildův levý direkt následovaný levým hákem, jeho úniky v sajdstepy – to vše bylo jeho výhodou a nad Nekolným zvítězil na body. Manažer Nekolného však podal protest proti výsledku utkání a argumentoval, že se Jakš dopustil „faulrány“, kdy Nekolný ještě nebyl na zemi a osočil soudce Kabeláže za špatný způsob rozhodování. Boxerská Unie nakonec výsledek zápasu anulovala.
V únoru 1935 čelil Jakš Španělovi Santosovi v Paris – Ringu. Zápas byl dramatický, Vilda šel k zemi v 1. kole hned třikrát a zdálo se, že vítěznou trofej si odnese Santos. Naštěstí po 6. kole se Vilda „zmátořil“, nabyl sebevědomí a čtyři tisíce diváků opět aplaudovalo:
„Žaks !“ Toto vítězství mu zaručilo nabídku promotéra Khaeta, který ho pozval jako prvního československého rohovníka do montmartreského ringu. Jakš se měl utkat o titul mistra světa s velikánem Marcelem Thilem.
Vilda nepodceňoval přípravu a tvrdě trénoval v Berlitzově paláci. Čtvrtého května konečně přišel den, kdy proti sobě stanul holohlavý Marcel a kluk z Moravy. Thil Vildu podceňoval, navíc byl v domácím prostředí. Překvapivě však zaznamenal, že Vilda nebude tak snadná kořist. Král knockautů se v každém kole přesvědčoval, že mrštného „baleťáka“ nebude snadné porazit. V 10. kole se dokonce Thil, po dvou hácích na žaludek, ocitl na zemi. Ale s přibývajícími koly docházely Vildovi síly a ve 14. kole byl třikrát počítán. Nakonec manažer Krassowski hodil do ringu ručník a kolo před koncem zápasu Thil obhájil post mistra světa. Vilda byl zklamán a do československého rozhlasu prohlásil, že nebyl v nejlepší formě a doufá, že příští boj o šampionát vyhraje. Mrzelo ho i to, že jeho manažer předčasně ukončil zápas. Pařížský tisk hodnotil zápas různě: „Vítězství Thila je důsledek zákona silnějšího nad slabším. Jakš ale vedl svůj boj s velkou inteligencí“. Nebo: „Thil je neporazitelný mistr. Jakš je odvážný bojovník, ale špatný taktik“. Nebo „Jakš se bil s obdivuhodným srdcem“. Nebo: „Byl to úspěšný večer. Šlo o maraton dvou rozlišných škol“. Sám Thil řekl zpravodaji listu Paris Soir: „Jakš je skvělý šermíř pěstí, vědecký rohovník, a má před sebou krásnou budoucnost.“
Sotva se Vilda vzpamatoval z prohry s Thilem, toužil po odvetě. Přípravu na ni však překazila druhá světová válka – Jakšův největší protivník. Vilda se netajil nenávistí vůči fašismu a povinnost bojovat proti okupantům bral naprosto samozřejmě. Před příchodem nacistů narukoval do armády a spolu s Františkem Nekolným a dr. Hrubanem vydali výzvu ke všem československým sportovcům na obranu republiky. Věnoval část svých financí na zakoupení letadel pro armádu, která nakonec kapitulovala. Ne tak Vilda. Toužil se dostat k našim letcům, kteří byli roztroušeni kdesi ve Francii. Jak se k nim však z neprodyšně zadrátovaného protektorátu dostat? V Praze řádilo gestapo a Vilda s armádním revolverem v kapse horečně plánoval útěk. Činovníci Unie profesionálních boxerů Tlapák a Tausig mu napsali potvrzení, že je vyslán do Říma vybojovat zápas, který pomůže k utužení styků se spřátelenou Itálií. Vše se ovšem dělo bez vědomí nejvyšších funkcionářů Unie, z nichž někteří kolaborovali. V případě prozrazení Vilda navrhl, že se přizná k vloupání do kanceláře a k odcizení razítka. Vydal se na cestu do Marseille, která mu trvala čtyřicet devět dní.
Kdo bude prvn a peije vodn kolo? "Zanat svou kariru takhle, to bylo pro m docela okujc," piznv stelec z profi ringu.
Zveejnil(a) Kaoko.cz dne tvrtek 13. srpna 2020
Po kapitulaci Francie, v červnu 1940, cestoval přes celou Francii do přístavu Bordeaux a odtud do jihozápadního cípu Velké Británie – do přístavu Falmouth. Následoval letecký výcvik v táboře Innsworth Lane a pak letiště Honington. Zde byl rotmistr Jakš členem posádky Wellingtonu T2972 311. československé bombardovací perutě. Následovaly stovky operačních letů. Pět tisíc letových hodin. A také statisíce kilogramů shozených pum… Při jednom z operačních letů byla posádka wellingtonu zasažena granáty. Jakše zasáhla střepina, ale díky pevnému moravskému kořínku se ze zranění vyléčil dříve, než jeho spolubojovníci čekali. Po dobu rekonvalescence trénoval a bavil své kamarády imitací souboje s Thilem. Nemohl se však dočkat úplného uzdravení a dostat se zas do vzduchu. Žádal o znovuzařazení k bojové osádce, a velitel, vědom si toho, že dobrých střelců nemají nazbyt, okamžitě souhlasil.
Vilda prodělal výcvik pro novou službu na základně Aldergrove v Severním Irsku a operační činnost zahájil v červnu 1942 na letišti u městečka Talbenny v jižním Walesu. 311. peruť dostala nejmodernější čtyřmotorové stroje, které vydržely ve vzduchu skoro dvacet hodin – liberatory, které byly vybaveny radary. Pobřežnímu letectvu umožňovalo takovéto vybavení vidět i přes mlhu nepřátelské ponorky na hladině. Liberatorům však letiště v Tallbeny příliš nevyhovovalo, a tak se celá peruť stěhovala do Beaulieu u Southamptonu na jižním pobřeží Anglie. Všechny osmičlenné či devítičlenné posádky, včetně Vildy, absolvovaly s Liberatorem B 24J dlouhé hodiny výcviku. Při závěru zacvičování přijel letce podpořit a povzbudit prezident republiky dr. Edvard Beneš.
Liberator s osmičlennou posádkou, kterému velel štábní kapitán Jindřich Breitcetl, odstartoval ke svému prvnímu bojovému letu ráno 21. srpna 1943 a celý den hlídkoval nad hladinou Biskajského zálivu. Členem posádky byl i střelec Vilda Jakš. Poslední spojení s liberatorem zaznamenal letištní telegrafista kolem osmnácté hodiny, pak bylo spojení přerušeno. Druhý liberator, který se vrátil v pořádku, ráno vzlétl opět nad moře, aby pátral po gumových člunech. Byla totiž naděje, že i když se Breitcetlův liberator nevrátil na základnu a byl sestřelen německými letouny, posádka se mohla zachránit nouzovým přistáním či na šňůrách padáku. Nenašlo se však nic, po stroji a člunech ani památka. Výraz „missing“ (nezvěstný) se u pobřežního letectva téměř vždy rovná smrti.
Vilda předtím, než se dostal k letectvu, prohlásil s optimismem jemu vlastním: „Ring mi neuteče, v nejhorším se tam vrátím jako dědek. Nejdřív musím spráskat Hitlera...“ Ring mu sice utekl, ale on sám neutekl před povinností bojovat za svou vlast. Nesloužit v armádě by považoval za zbabělost. Vilda Jakš byl nejen vynikajícím boxerem s velkým srdcem, ale i vlastencem, na kterého by náš národ neměl nikdy zapomenout.