Legenda jde do akce, narozeniny chce oslavit ziskem pásu šampiona. V merku má Hron i roli promotéra
17.07.2023
Autor: Ondřej Huml
Tomáš Hron.FOTO: se souhlasem Tomáše Hrona
Na konci listopadu se v Istanbulu zranil v bitvě s Errolem Zimmermanem, místo dalších zápasů ho čekala operace. Teď už je ale opět fit a připraven se 29. července poprat na Yangames o světový titul WakoPro. Legendární kickboxer Tomáš Hron je zkrátka zpátky a s jasným vzkazem, že má chuť být stále lovcem. "Žádný deadline, kdy skončit, si nedávám. Zároveň však nechci jít přes závit. Doufám, že rozpoznám pravou chvíli, kdy to zabalit, abych pak mohl normálně fungovat dál," říká slavný veterán, jenž zhruba za týden oslaví 42 let. Nadělí si jako dárek pás šampiona?
Tomáši, sedm měsíců bez zápasu je na vás až nezvykle dlouho, mám pravdu?
Je fakt, že takhle dlouhá pauza se mi snad nikdy nestala. Stál jsem nanejvýš tak pět měsíců, sedm asi ne. Jelikož ale vlastně pořád trénuji, připadá mi, jako by Istanbul proběhl vlastně nedávno.
Za necelý týden vám bude 42 let. Je v tomhle věku o to těžší do toho naskakovat zase zpátky?
Pro mě vlastně ani ne. Trénoval jsem i přes zranění, v době před operací. S nohou jsem dělal, co mi zdraví dovolilo. Sice jsem nechodil běhat, ale jezdil jsem na airbiku, vesloval v posilovně a tak. Věděl jsem, že po operaci budu muset nějaký čas jen ležet, tak jsem chtěl na ni chtěl jít v co nejlepší možné formě. Snažil jsme se na ten zákrok nachystat stejně, jako bych nešel pod nůž, ale na zápas (směje se). V nemocnici jsem strávil asi tři týdny, chytil jsem tam ještě chřipku. Ta mě malinko přibrzdila, ale možná ještě dobře, protože já jsem v tomhle fakt blázen. I tak jsem se snažil vymýšlet, jak se udržovat dál, protože bez tréninku prostě nemůžu být. Můj celkový výpadek, kdy jsem nedělal fakt nic, činil asi devět dní.
Jak jste to vydržel?
No bylo to strašný. Kdybych v nemocnici nechytil menší virózku, tak bych to nedal. Ještě štěstí, že jsem po návratu domů mohl alespoň trénovat doma v gymu kluky, to by mi hrozně chybělo. Je to závislost, která mě hrozně baví. Sednul jsem si, dal si nohu nahoru a dohlížel tam na ně. Na druhou stranu jsem však rád, že si tělo alespoň na chvíli oddechlo, neboť i to je dneska strašně důležité. Možná důležitější než samotný trénink.
Teď už jste dlouho zpátky v plné přípravě, za sebou máte čtrnáctidenní kemp v holandském Utrechtu. Jak se vám tam líbilo?
Bylo to super. Trénoval jsem opět v Colosseu, jezdím tam asi osmým nebo devátým rokem. Předtím jsem létal do Amsterdamu, pak jsem ale vycítil potřebu to změnit. V Thajsku jsem potkal Dannyho de Vriese, padli jsme si do noty a od té chvíle jsem začal jezdit do Utrechtu. Našel jsem tam výborný gym a skvělý přístup všech okolo. Sparing parťáky, co třeba sami na vysoké úrovni tolik nezápasí, ale dokáží vám parádně pomoct ve vaší přípravě. Byl jsem naprosto spokojený.
Takže jste se tam cítil jako doma?
Dá se říct. Nikdy ale nebydlím přímo v Utrechtu, nýbrž kousek od něj. Vždycky si najdu nějakou vesničku poblíž, protože holandský venkov je prostě fakt nádherný. Člověk v Nizozemsku skvěle potrénuje i si tam vyčistí hlavu, zkrátka paráda.
Noha je už tedy zcela v pořádku?
Noha už je dobrá, zdraví mi slouží přiměřeně mému věku. Jsou sice věci, které při strečinku už asi nikdy neudělám, ale na kopání a boj v ringu mi to stačí. Víc už v tuhle chvíli ani nepotřebuji.
Pojďme k Yangames, kde budete startovat podeváté v řadě. Dokážete si představit léto bez nich?
Už asi ne. Stala se už z toho pro mě taková tradice, na kterou se každý rok hrozně těším. Yangames mám krásně spojené i právě s Utrechtem, beru ho jako přípravu na ně. Obvykle se zápasí venku, což je taky moc fajn, byť letos by to tedy mělo proběhnout normálně v hale. Hlavně mi ale vyhovuje ten termín, protože v teple tělo rychleji regeneruje. 25. července mám navíc narozeniny, takže slavím bojem a pak i samozřejmě po něm.
Na Yangames vás čeká titulový zápas a v něm Oly Yves Roland. Jaký to bude soupeř?
Je to velký silný Francouz, fakt nabitej chlap. Není nijak moc technickej, ale má ránu. Posbíral už spoustu titulů a medailí, tuším, že je druhý v pořadí WBC muay thai. Nebude to žádné ořezávátko. Věřím, že se fanoušci mají na co těšit, protože já tam rozhodně nejdu s prohrát. Věřím, že on taky ne, o to by to měla být lepší podívaná.
Půjde o zápas v těžké váze?
Přesně tak. Sice jsem chtěl chodit už spíš polotěžkou, ale přišla dobrá nabídka, tak jsem to vzal.
V čem byste měl mít nejvíce navrch?
Určitě ve fyzické připravenosti, jsem zvyklý odjezdit pět kol ve fakt vysokém tempu. A samozřejmě spoléhám na podporu fanoušků. Cítit jejich podporu v zádech mě vždycky nabije energií.
Původně jste měl mít odvetu se Soufianem Laidounim. Je pro vás velká komplikace, že se vám změnil soupeř?
Nemyslím si, o té změně vím už alespoň měsíc, možná měsíc a půl. Laidouni zamířil do Glory, čímž padla má odveta s ním.
A představíte se na Yangames i příští rok?
Uvidíme. Samozřejmě bych byl rád, s jistotou to říct ale nemůžu.
Předpokládám, že na konec kariéry však ještě nemyslíte…
Když jsem po sparingu hodně rozbitej, tak už někdy ano. Říkám si, zda to mám ve svých letech ještě zapotřebí, druhý den jsem už ale zase dobrej a natěšenej jít na další trénink. Dokud to tak bude, chci zápasit pořád. Žádný deadline, kdy skončit, si nedávám. Zároveň však nechci jít přes závit. Doufám, že rozpoznám pravou chvíli, kdy to zabalit, abych pak mohl normálně fungovat dál.
Třeba Vladimír Idranyi, jenž se na Yangames představí spolu s vámi, tvrdí, že věk je jenom číslo a že ani po čtyřicítce není člověk vůbec starý…
Vlado je stejný blázen jako já, a to myslím samozřejmě jenom v dobrém. Je úctyhodné, že se v tomhle věku drží v top formě, že má pořád až takovou rychlost. Přivezou mu klidně kluka mladšího o dvě generace a on ho bez okolků knockoutuje. Myslím, že náš příběh je dost podobný. Když trénujete a staráte se o sebe, vyhýbají se vám zranění, tak proč byste měl končit. Žijete jen jednou, proto je třeba dělat, co vás baví. Třeba fotbalisti nebo hokejisti mají občas smůlu, že se zraní v 25 letech a pak musí skončit, to je samozřejmě hrozně smutná věc. Pokud vám ale zdraví drží, není proč před něčím uhýbat. Alespoň tak to vidím já a Vlado jistě stejně.
A co vaše plány do budoucna? Chtěl byste si někdy založit svou vlastní organizaci?
Neříkám, že bych si založil přímo svoji, ale pořádní turnajů bych se věnoval moc rád. Byl by to způsob, jak zůstat dál u sportu, který tolik miluji, navíc jsem během kariéry nasbíral spoustu kontaktů ve světě i u nás. Myslím si, že třeba na české scéně mám jen dobré vztahy, a to naprosto s kýmkoliv. Samozřejmě mě tak už napadlo, že bych se po kariéře buď k někomu přidal, nebo si založil něco vlastního, případně se spojil s nějakým kamarádem. Je to cesta, kterou bych se chtěl dát, koneckonců jsem v tom sportu strávil přes 20 let života. Určité zkušenosti mám, znalosti samozřejmě taky. Rozhodně by ale šlo o postojovou organizaci, o K-1 nebo o muay thai, o box v malých rukavicích. O věci, kterým fakt rozumím. Do MMA bych se asi úplně nehrabal (směje se).