Hrál hokej, bil se se třemi bráchy naráz. Teď rozdává radost v Oktagonu. Tohle je jeho příběh
13.07.2023
Autor: Ondřej Huml
Jan Široký a vzpomínky na dětství.FOTO: se souhlasem Jana Širokého
Je známý tím, že spíš než samotný výsledek ho zajímá krása boje. Dojem, který si z něj odnesou diváci i on sám. I proto fanoušci populárního bojovníka Jana Širokého tolik milují, přitom nechybělo mnoho a on dnes nerozdával radost v Oktagonu, nýbrž na hokejovém kluzišti. Jaký je jeho příběh?
Honzo, kde se ve vás probudila láska k bojovým sportům?
Od pěti let jsem hrál hokej za Vítkovice. Nastoupil jsem do hokejové třídy, kde nás bylo 27 kluků a samozřejmě samí divočáci. Často jsme se mezi sebou prali, ale to je v tomhle věku normální. Každopádně zrovna mě to celkem bavilo, takže když mi bylo 17, k hokeji jsem si přidal i box. Jenže jsem to nestíhal časově. Po roce jsem tak boxu zanechal, někdy ve 20 letech jsem ale opustil i hokej a dal se na zápasení ve volném stylu. Z něj pak plynule přešel na MMA. Někdy v roce 2010 jsme založili Fighting Club Ostrava a začali trénovat pod Jirkou Černým.
Lední hokej je v tuzemsku tuze populární sport. Proč jste s ním skončil?
Neviděl jsem v něm svou budoucnost. Když jsem měl přejít z juniorky do mužů, bohužel jsem nebyl až tak talentovaný, abych mohl jít hrát hokej za áčko Vítkovic nebo do nějakého jiného pořádného klubu. Bylo mi nabídnuto hostování v menších oddílech, co jsou tady kolem, v tom jsem ale neviděl perspektivu. Navíc jsem už tehdy chodil s holkou, z níž se pak stala má současná manželka, a samozřejmě jsem ji chtěl vzít někam do kina a tak. Říkat si o peníze mámě mi v těch letech přišlo už blbý, tak jsem hokej opustil a začal jsem pracovat, chodit na brigády. Zkrátka jsem si chtěl vydělat nějaké peníze.
Nesl jste svůj hokejový konec tenkrát těžce?
Ani ne. Při své poslední sezoně jsem hostoval v dresu ostravské Sarezy. Bylo nám tam přislíbeno, že když udržíme extraligu juniorů, půjdeme na zkoušku do mužů a potom se uvidí, tak jsme se s klukama bili jako lvi. Soutěž jsme udrželi, jenže áčko mezitím rozkradli a já stejně neměl kam jít. Samozřejmě jsem byl trošku naštvaný, celkově jsem ztratil chuť ten sport dělat dál.
Litoval jste toho někdy?
Vůbec ne, já svých rozhodnutí nelituji nikdy. Vždycky říkám, že co se má stát, to se nakonec i stane, byť se nám to třeba v danou chvíli tolik nelíbí. Naopak jsem hrozně rád a vděčný, že jsem hokej hrál. Vyrůstal jsem díky němu v kolektivu kluků, co byli stejně naladěni jako já, navíc má tenhle sport u nás obrovskou tradici. Když jsem před patnácti lety začal trénovat MMA, nikdo tady tenkrát nevěděl, jak přesně by se to mělo dělat, čím vlastně rozvíjet rychlost, sílu a další věci. Teď už je samozřejmě jiné, hokej měl však v sobě tohle už dávno. Jela se tam specializovaná příprava, která byla hodně tvrdá. Těžím z ní vlastně dodnes. A myslím, že stejně to má i Míra Brož, Christian Jungwirth a další, co na vysoké úrovni dělali i nějaký jiný sport než MMA. Naučit se boxovat je totiž jedna věc. Mít na to ten fond pak věc druhá.
Vzal jste už tedy hokej na milost? Podíváte se na něj občas v televizi?
Jasně. Vlastně mě k němu přivedl zpět Oktagon. Díky němu jsem se v Ostravar Aréně zúčastnil různých autogramiád a na hokej se sem tam kouknu moc rád. Hlavně když probíhá mistrovství světa, to je jasné.
Když se vrátíme úplně na začátek, jaké jste byl dítě?
Nejradši bych řekl, že moc hodné. Když teď ale vidím svoje děti, musím říct, že jsem byl spíš darebák a neposeda. Vyrůstat v dnešní době, tak mám asi papíry na ADHD nebo jak to všichni nazývají. Divočáci jsme ve třídě byli ale všichni. Paní učitelka nám říkala, že jsme jako boží hovádka. Něco na tom asi bylo (směje se).
Když jste se pral se spolužáky, vyhrával jste nad nimi?
Jak kdy. Záleží, kolik jich bylo a jak byli velcí. My jsme se ale řezali vším možným. Meči, klacky, prostě čímkoli, co bylo zrovna po ruce. Vzpomínám si, že jsem se několikrát pral i se třemi bráchy naráz. S Kubou, Michalem a Radimem Jinderským. Tímto bych je všechny moc rád pozdravoval.
Jaký jste byl student?
Průměrný, já byl vždycky hlavně na ten sport. Na základce jsem míval vysvědčení ještě dobré, domů jsem nosíval jedničky a dvojky. Na gymplu už to bylo těžší, přišly nějaké trojky nebo čtyřky. Navíc když jsem měl s něčím fakt problém, rodiče mi zaplatili doučování, abych se v tom zlepšil.
Máte z dětství nějaký zážitek, na který moc rád vzpomínáte?
Těch bylo fakt hodně. Teď si vybavím třeba to, jak jsme v Pelhřimově vyhráli hokejové mistrovství světa šestých tříd. Vůbec nikdo nám nevěřil, my jsme ale dokázali dojít až na vrchol. Pak jsem si všichni posprejovali vlasy zlatou barvou, každý z nás měl dobrou náladu. Trenéři, my i naši rodiče.
Máte dvě malé děti. Chtěl byste, aby syn kráčel v bojových stopách táty?
Mám-li říct pravdu, tak asi ani ne. U nás je to totiž rozdělené tak, že zatímco Maxík je spíš po mámě, Viki po mně. Maxíka tak baví spíš fotbal, ostatně i jeho mamka ho hrála. Občas si se mnou zaboxuje, bojová nátura to však úplně není. Alespoň zatím ne. Já bych samozřejmě chtěl, aby obě moje děti dělaly to, co je opravdu baví. U Viki si bojovnickou dráhu dokážu představit spíš, je taková ráznější. Tam se to ale zase kříží s tím, že je to holka. Pokud bude chtít zápasit, nebudu jí v tom bránit, jako táta bych si to ale zrovna dvakrát nepřál. Podporu naprosto ve všem ale budou mít ode mě oba vždycky. Stejně jako základní povědomí, jak se bránit a krýt si hlavu. To se člověku může hodit bohužel vždycky.