Gesto roku! Bitva kamarádů o boxerský titul měla dojemný konec. Došlo i na slzy
08.01.2021
Autor: Jiří Voráč
Dojemný příběh z ringu bere u srdce a opět se potvrdilo, že box je sportem pro opravdové chlapy. Na mistrovství republiky se ve finále váhy do 81 kg utkali dva kamarádi z pražského Rohovníku. Zkušený Vitalij Bojko a mladší Artem Hafijak. Po prvním kole jejich souboje o titul Bojko duel vzdal, sundal rukavice a pomyslně předal štafetu kolegovi. „Ze semifinále jsem měl načaté obočí, tak jsem se rozhodl pro takový konec. Byl to můj nápad, takhle mi to přišlo správné,“ vzpomíná Bojko.
Leckdo by myslel jen na to, že chce mezi profesionály odejít jako šampion. Co vás vedlo k tomuhle poměrně netradičnímu kroku?
Už když mistrovství začínalo, tak jsme si říkali, že bychom se mohli potkat ve finále. Pro mě to byla poslední republika, pro něj první. Já měl už ze semifinále roztržené obočí, rána byla hluboká, bylo tam hodně krve. Už v prvním kole finále si mě pozval doktor a ránu prohlížel. Říkal mi, že jestli se to stane ještě jednou, že finále předčasně ukončí.
Místo toho jste tenhle krok udělal vy sám...
První kolo jsme šli tak na devadesát procent, žádný, že si jen tak lehce pinkneme. Máme spolu hodně nasparováno, Artem se hodně zlepšil, jsme kamarádi. Po prvním kole jsem prostě sundal rukavice a bylo to.
Co se vám v těch chvílích honilo hlavou?
Vlastně už po semifinále byly pocity asi nejtěžší, tam byla v očích i nějaká ta slza. Uvědomoval jsem si nějak víc, že se blíží konec. Ale samozřejmě mě box pořád naplňuje, mám tam hodně kamarádů, je součástí mého života a bude i dál.
Velký rébus řešil před finále i trenér Míťa Soukup? Jistě vás potěšil tím, že šel v zápase s vámi do rohu, i když trénuje i vašeho oddílového kolegu...
Trenérovi jsem samozřejmě řekl, co chci udělat. Věděl o tom. Po semifinále nám říkal, že nepůjde ani do jednoho rohu, ale nakonec šel se mnou. Rozhodlo to, že šlo o moji rozlučku. Udělalo mi to radost, protože spolupracujeme už dlouho. Moc mě toho naučil, třeba disciplíně. Sportovní i životní. Myslím, že Artema povede na republice ještě mnohokrát, kariéru má skvěle nastartovanou.
Prozraďte, jaké máte plány mezi profesionály?
Zkusím si dva, tři zápasy jen tak pro sebe, uvidím, jak mi to půjde. Box je můj koníček, nemám nějaké světové ambice, ale kdyby to šlo, třeba bych tady o titul zkusil zabojovat. Když se budu cítit dobře, třeba si o ten titulový zápas řeknu. Teď si to chci ale hlavně mezi profesionály osahat. Jen se zápasy to teď bude asi složitější...
Na konci roku se konal tradiční galavečer v Lucerně. Ta by vás lákala, zaboxovat si tam v roli profesionála?
Lucernu bych si chtěl zkusit. Mám za sebou i sparing s Láďou Kutilem (česká legenda, která v Lucerně nastoupila proti Luboši Šudovi v exhibičním utkání). Kromě toho trénuji s Leem Brichtou, bojovníkem MMA. Takže forma se pořád ladí, je to skvělý postojář.
Ještě to skončí tak, že půjdete do souboje v kleci, ne?
Možná bych se ani tomu do budoucna nebránil. Uvidíme. Já jsem sice skončil mezi amatéry, na pražský Rohovník budu dál chodit a když půjdu do zápasu v boxu jako profesionál, půjde se mnou snad do rohu zase Míťa Soukup.
Mimochodem, když přišla řeč na Lucernu, sledoval jste přenos alespoň na dálku?
Viděl jsem titulový zápas Vasila Ducára s Václavem Pejsarem. Dopadlo to přesně jak jsem říkal, že bude do čtvrtého kola hotovo. Vasila znám, také jsme spolu sparovali, věřil jsem, že to zvládne.
Poslední otázka zamíří tak trochu mimo sport. Box je vaším koníčkem, neživí vás. Jak těžká je pro vás tahle doba, kdy prakticky všem komplikuje život koronavirus a omezení s ním spojená?
Těžké je to pro všechny, musíme se s tím poprat. Co se týče práce, tak máme rodinný podnik. Máme personální agenturu. Vím, že někteří kolegové, co třeba pracují v restauracích, mají problémy. Ale já to musím zaklepat, nám v téhle době práce spíš přibylo.