Šok pro česká dvojčata. Sbírala medaile, ale nejtěžším soupeřem byla rakovina. Nejcennějším vítězstvím život
17.05.2021
Autor: Petra Nováková
Dvojčata drží stále spolu.FOTO: se svolením Kláry a Natálie Poledníkových
Klára a Natálie Poledníkovy, jako sehrané sesterské duo, sbíraly medaile v boxu od juniorských let. Obě jsou dvojnásobné držitelky juniorského titulu mistryně České republiky. Klára v roce 2018 vyboxovala 9. místo na mistrovství Evropy juniorů, Natálie byla čtyři příčky před ní.
Jenže pak bez varování týden před 18. narozeninami udeřila rakovina. Pro Kláru nastal její doposud nejtěžší zápas, boj o život. „Mysleli jsme všichni, že jde o akutní příhodu břišní, ale jak na ultrazvuku našli doslova “kopačák”, bylo jasný, že to bude horší,“ vzpomíná. Svět se zhroutil i Natálii. „Všechno bylo jinak, byly jsme nahoře a najednou jsme byly dole, totálně zlomené a musely jsme bojovat o to, co nám před týdnem přišlo jako samozřejmost,“ rozhodly se vyprávět svůj příběh sestry pro kaocko.cz.
Ostravským dvojčatům osud naložil. Jak na něj dokázaly vyzrát? Zůstal pro ně i po životní zkoušce box prioritou? Příběh Kláry a Natálie je pestřejší, než by si samy přály.
Kdo vás přivedl k boxu?
Klára: Se ségrou jsme dělaly typické holčičí sporty, 6 let jsme tančily a pak asi 3-4 roky dělaly sportovní aerobik, který nás moc bavil, chtěly jsme být dobré. Jednou jsme slyšely, že jedna mistryně světa v aerobiku trénuje u Lukáše Konečného, taťka znal trenéra boxu a už to bylo. Začaly jsme trénovat kondičně a pak nás to tak chytlo, že jsme z aerobiku hned jezdily na tréninky boxu. Po prvním zápase bylo rozhodnuto.
Natálie: Vždycky jsme dělaly vyloženě holčičí sporty (disco dance, sportovní aerobik). Pak jedna mistryně světa ve sportovním aerobiku kondičně trénovala box. Taky jsme chtěly být mistryně světa v aerobiku. Taťka měl známého, který byl shodou okolností boxerský trenér. Každou neděli jsme začaly kondičně boxovat. Trenér nás motivoval a nás to bavilo. Nakonec nás ukecal na zápas, sekly jsme s aerobikem, takhle vše celé začalo.
Bojovnice v dětství jsme úplně nebyly. Pořád jsme byly spolu, nerady jsme se seznamovaly, a když se maminka vzdálila na 5 metrů, začaly jsme brečet (smích).
Nevadí vám jako sestrám, dvojčatům, do sebe na tréninku mlátit, spárujete spolu?
Klára: Nevadí, my jsme celý život parťáci a hodně se podporujeme. Když nemůže jedna, druhá ji nakopne a naopak. Horší je, když má jedna z nás špatnou náladu (smích). Spárujeme spolu, ale zápasy spolu máme zakázané od mamky.
Natálie: Jediná podmínka byla, že nikdy nebudeme mít zápas spolu, to ale neplatí pro trénink (smích). Na tréninku jsme schopné se pobít víc, než s kýmkoliv jiným. Taky záleží na náladě, já jsem většinou ta agresivnější a Klárka zase ta přecitlivělejší, ale doplňujeme se dobře. Musím ale říct, že jsme schopné se v tréninku tak hnusně pohádat, že nás trenér dává od sebe.
Máte ještě mladší sestru, která jde ve vašich stopách. Jak ta k boxu našla cestu?
Klára: Ano, ona byla úspěšná gymnastka, ale pak viděla nás, jak jezdíme po Evropě a vyhráváme a chtěla taky. Teď je už v reprezentaci a myslím, že dokáže velké věci. Ona je úplně jiná než my, je strašný flegmatik a hodně sportovně nadaná, takže ideální kombinace. Do zápasu jde, jako kdyby jí to nezajímalo, a pak tu soupeřku úplně zbije.
Natálie: Naše mladší ségra Julča chtěla začít boxovat, když viděla, kolik nám box otevřel možností. Jak to bývá ve filmech, kdy nejmladší sourozenec bývá nejlepší, tak u nás to podle mě nebude jinak. Julča je dost velký pozorovatel a od každého na tréninku odkouká něco, má takový dobrý styl a sedí jí to. Jednou nás zbije obě dvě.
Bydlíte spolu. Má box přesah i do vaší domácnosti, soukromého života?
Klára: Máme i společný pokoj. My s Natkou jsme už sehrané duo, jedna vaří, druhá uklízí a tak dále, šetří nám to čas. Občas se chytneme, ale vždycky kvůli kravině a za chvíli jsme zase kámošky.
Natálie: Ano, zatím bydlíme všechny doma s rodiči. Řekla bych, že box má u nás doma přesah úplně do všech oblastí. Jediné hádky doma jsou jen kvůli tomu, kdo zajde se smetím nebo kvůli boxu (smích). Máme super rodiče, kteří nás podporují, a i když taťka ze začátku nechtěl překousnout, že boxujeme, někdy je do toho žhavější než my tři. Já zase nesnáším, když mi někdo kecá do trénování a pak proběhne výměna názorů.
Panuje mezi vámi konkurence?
Klára: V začátcích jsme měly hodně podobné úspěchy, takže to bylo jednodušší, pak třeba jedna vyhrála a druhá ne, takže to pro nás bylo nové, jelikož jsme byly v týmu vždycky spolu. Ale nikdy jsme si nezáviděly a podporovaly jsme se.
Natálie: Fuu, teď už mezi námi není taková rivalita, jako kdysi. Ale jsme ségry a rivalitu určitým způsobem máme pořád, ať se jedná o to, kdo uběhne rychleji kilometr nebo o to, kdo dal zkoušku na lepší známku, ve všem chcete být lepší, než ta druhá. Taková ta zdravá rivalita nás spíše motivuje. Nikdy bych Klárce žádný úspěch nebo výhru nezáviděla. Když vyhraje jedna, je to úspěch nás obou. Když prohraju a mám chuť se na to vykašlat, je to většinou ségra, která mě znovu nakopne a připomene mi, proč to dělám.
Jste mladé ženy, studentky. Stíháte vedle školy a boxu žít i život vašich běžných vrstevníků? Jak to máte s kluky?
Klára: Upřímně, vždycky jsme byly “přeplé” (smích). Ostatní se chodili bavit a my šly v pátek po tréninku běhat. Nikdy jsme nebyly úplně utržené ze řetězu v tomto smyslu, ale samozřejmě se rády pobavíme. Pracujeme v baru a tím se to trochu kompenzuje, je to práce a zábava v jednom. Teď jsme si obě na začátku roku prošly rozchodem. Týden po sobě, asi jsme vážně dvojčata. Takže si teď jedeme spíše svoje.
Natálie: Jak se to vezme. Ani jsme neměly nějaké to období v pubertě, že bychom chtěly utíkat na párty a bavit se. Spíš jsme si šly po tréninku zaběhat. Osobní a sportovní život se dá skloubit, pokud člověk chce. Mě třeba hodně ovlivňuje to, v jaké fázi přípravy jsem. S kluky to je tak, že jsme obě momentálně nezadané, asi jsme doopravdy dvojčata.
V jeden moment se vám ale musely změnit priority. Boj o medaile se změnil o boj o život. Co se stalo?
Klára: Zjistila jsem to po turnaji, ze kterého jsem musela odstoupit, protože jsem už ani nemohla bolestí chodit. Bylo mi 17, byla jsem v životní formě a na světovém turnaji vyhrála dva zápasy, sice jsem boxovala na Paralenu a Aulinu, ale myslela jsem, že je to jen obyčejná bolest břicha. Můj trenér mě nepustil do třetího zápasu a jela jsem domů. Za pár dní jsem šla k fyzioterapeutovi, a když mě viděl, okamžitě mě poslal do nemocnice, protože jsem měla strašně velké břicho. Mysleli jsme, že jde o akutní příhodu břišní, ale jak na ultrazvuku našli doslova 25x15 cm velký “kopačák”, bylo jasný, že to bude horší. Poslali mě domů a za pár dní to narostlo na rozměry 30x25cm. Už jsem se skoro nemohla hýbat, měla jsem horečky a halucinace. Operovali mě až za 10 dní. Na výsledky jsem čekala asi 2 měsíce. Pořád jsem tak nějak doufala, že to bude v pohodě a začala se vracet do normálního života. V nemocnici nebylo nic nového a já odletěla do Ruska. Po příletu už přišly výsledky a diagnostikovali mi zhoubný nádor v předposledním stádiu týden před 18. narozeninami. To mě zlomilo, ale řekla jsem si, že musím bojovat. Přesunula jsem se na dětskou onkologii v Brně a začala intenzivní léčbu.
Vaše sestra vážně onemocněla. Co to znamenalo pro vás?
Natálie: Zhroutil se mi svět. Ségra onemocněla chvíli po našem “životním” turnaji, před našimi 18. narozeninami. Člověk si ten vstup mezi dospělé představoval jinak. Najednou se nám svět obrátil o 360 stupňů. Všechno bylo jinak, byly jsme nahoře a najednou jsme byly dole, totálně zlomené a musely jsme bojovat o to, co nám před týdnem přišlo jako samozřejmost.
Psychika udělala své a já po Klárčině diagnóze skončila v nemocnici se zánětem kůže, najednou jsme byly obě hospitalizované na jiném oddělení v nemocnici v Ostravě. Bylo to šílené období.
Myslíte, že bojovný duch, který uplatňujete v boxu, vám pomohl v boji o život? Co vás motivovalo nevzdat se?
Klára: 100%. Box mě poháněl dopředu, chtěla jsem všem a hlavně sobě dokázat, že to není o tom, co se vám stane, ale jak na to reagujete. Samozřejmě jsem byla silná i kvůli rodině, často jsem dělala vtípky, někdy to bylo trochu víc černého humoru (smích), ale snažila jsem se to odlehčit. Celá moje úžasná rodina, kamarádi a taky trenéři mě podporovali. A za to jim z celého srdce děkuji. Rodiče, Natka a bratranec se sestřenicí se u mě střídali v nemocnici, když jsem potřebovala celodenní asistenci během chemoterapií, když jsem byla vždy 6 dní v kuse na kapačkách neschopná pohybu. A celkově jsem měla obrovskou podporu, psalo mi dost lidí.
Rozhodovala jste se, zda s boxem pokračovat, dát si solidární pauzu?
Natálie: Já jsem nepřestala boxovat, trénink mě držel, abych se z toho nesesypala. Musím ale říct, že moje sportovní výkony rapidně klesly. Ještě k tomu jsem přecházela z juniorské kategorie do kategorie žen a to už nebyla sranda. Boxovala jsem, ale vlastně jsem nevěděla, proč to dělám. Jezdila jsem na turnaje, ale žádný větší úspěch nepřišel, když boxujeme obě dvě, jde mi to asi lépe.
Kdy jste začala opět trénovat? Napadlo vás, že se k boxu nevrátíte?
Klára: Oficiálně uzdravená jsem od 12.3. 2019, takže něco přes dva roky. Měsíc po vyléčení jsem opět skončila v nemocnici s ledvinovou kolikou, to už jsem začala trénovat. Za další měsíc na mě vybouchl tlakový hrnec a vezla mě sanitka s popáleninami na 15% těla. Během dalšího půl roku následovalo dalších 5 ledvinových kolik a další operace srůstů v břiše, střevech a odstranění cyst. Takže úplně okey jsem tak rok. Samozřejmě jsem se chtěla na všechno vykašlat, psychicky jsem byla už hodně zničená. V poslední době jsem bojovala dost s hlavou a s tím, že mi vadí, když mě někdo bije, což je u boxu docela problém (smích). Ale přišly nějaké příležitosti, soustředění a snad je to na dobré cestě. Nevzdávám se.
Vrátil se vám osobní i sportovní život do starých kolejí?
Natálie: Myslím, že celá ta nemoc změnila hodně věcí, které už nikdy nebudou jako předtím. I když nám tato nemoc dost vzala, beru to jako příležitost dívat se na svět jinak. Určitě nám dala větší vděčnost a pokoru k životu. Náš vztah to podle mě nijak zásadně neovlivnilo, pořad jsme tým, pořad jsme parťáci, jsme jedna krev. Náš vztah připomíná manželství, jsme spolu v tom zlém i v tom dobrém, v nemoci i ve zdraví.
Změnila vás rakovina, cítíte se silnější, zranitelnější?
Klára: Jak kdy. Na jednu stranu vím, že překonám úplně všechno a na druhou stranu se o sebe více bojím a někdy jsem dost přecitlivělá. Mám dny, kdy zvládnu 3 tréninky, a pak mám dny, kdy brečím a říkám si, že box už není pro mě. Ale celkově jsem silnější. Nebo aspoň já si to myslím.
Jaké máte momentální sportovní a životní cíle?
Klára: Můj největší cíl je už několik let stejný. Ať je moje rodina šťastná a zdravá. Beru věci tak, jak jsou, chci dodělat školu, začít podnikat a hlavně být šťastná. Určitě bych chtěla dosáhnout ještě na nějaký úspěch v boxu, ale v ničem na sebe netlačím a snažím se být teď a tady.
Natálie: Momentálně bych se chtěla “vrátit”, nikdy jsem v podstatě s boxem neskončila, ale určitě se chci vrátit a ještě udělat nějaké dobré výsledky, minimálně na evropské úrovni. Osobní cíle si moc nedávám, mám v hlavě určité mety, které si chci za život splnit, ale vím, že se vám život muže změnit ze dne na den. Přeji si, ať je má rodina zdravá a šťastná, pak už je jedno co bude, my se s tím totiž vždycky nějak popereme.
