Bývalý střelec Sparty zazářil v kleci i v ringu, nabídku z Clashe ale odmítl. Co Oktagon?
03.01.2024
Autor: Ondřej Huml
Miroslav Slepička s týmem po výhře v Lucerně.FOTO: se souhlasem Miroslava Slepičky
Stal se jednou z hvězd slavnostního galavečera boxu a K-1 v Lucerně. Už ve druhém kole přestřílel Lukáše Stýbla. Po oslnivém výkonu v MMA tak Miroslav Slepička dominoval i v boxu, přitom byly časy, kdy jeho královstvím bylo fotbalové hřiště. Sázel góly za Příbram, Liberec i pražskou Spartu, zahrál si v Indii. Nedávno dostal nabídku z Clash of the Stars, tu však s díky odmítl. O důvodech a bitvě v Lucerně i případném návratu do fotbalu se rozhovořil pro kaocko.cz.
Miroslave, jak jste si užil zápas v ringu?
Užil jsem si ho náramně. Sám jsem byl překvapený, jak dobře mi to létalo, v Lucerně navíc vládla skvělá atmosféra. Šlo o úžasný galavečer a pro mě byla velká čest, že jsem se ho mohl zúčastnit. Jsem šťastný, že jsem to tam zvládl.
Podal jste zcela dominantní výkon, Stýblovi jste nedal šanci. Nebyl jste sám zaskočený, jak hladká to byla výhra?
Upřímně, byl jsem zaskočený hlavně sám ze sebe. V tom smyslu, že jsem nebyl tolik nervózní, že jsem to dal v hlavě. Taky jsem byl skvěle připravený. I když jsem se o zápase dozvěděl jen tři týdny před turnajem, dokázal jsem se nachystat, a to se víc než boxu věnuji MMA. Na zemi se cítím mnohem jistější, čistě box jsem totiž trénoval jen dva týdny. Boxerské boty jsem měl poprvé na sobě až v den zápasu, půjčil mi je můj kamarád Luboš Vrňata. Ale zvládl jsem to, což je hlavní. Box je jednodušší sport než MMA. Alespoň pro mě určitě.
Co na váš výkon řekla rodina, kamarádi?
Byli nadšení z vítězství. Samozřejmě i já, jen mám tedy nateklou ruku. Snad to není zlomené, ale to asi ne. Celkově vládne velká spokojenost.
A stále platí, že je vašemu srdci bližší MMA než box?
Tím, že MMA trénuji pravidelně, tak nejspíš ano. Musím ale říct, že boxu přicházím na chuť stále víc. Začal mě dost bavit.
Můžeme se tedy těšit, že vás uvidíme brzy zpátky v akci, ať už v ringu nebo v kleci?
Je to dost možné. Ale musí mi to dávat smysl. Nechci brát všechno, co se naskytne. Třeba Lucerna byla vážně super, je to Mekka bojových sportů v Česku. Když to bude mít zas hlavu a patu, návratu se určitě nebráním. Jen je teda pravda, že teď se cítím hrozně rozbitej. Ze zápasu, ale hlavně z přípravy.
Váš příběh je extrémně zajímavý. Byl jste skvělým fotbalistou, co ke konci kariéry přešel na bojové sporty. Jsou náročnější než fotbal?
MMA určitě ano. Ale takhle, pokud chcete v jakémkoliv sportu něco dokázat, musíte se mu zcela obětovat. A je jedno, o jaký sport jde. Musíte ho milovat. Zní to jako klišé, ale bez toho to nejde. Jasně, stojí to spoustu úsilí, spoustu práce. Hlavně v MMA, kde vás všechno bolí, jste rozlámenej. Když vás to ale baví, bolest ani nevnímáte.
Jak často MMA trénujete?
Dvakrát nebo třikrát týdně. Do toho si dávám posilovnu. Když to šlo, s Honzou Maškem jsem jezdil si rozbít hubu do Gorily, kde se schází ta největší česká špička. Člověk se zapotil, potrénoval spolu s nimi. To je na tom krásné.
Do Gorily jezdí trénovat i Patrik Kincl. Spároval jste s ním?
Odvaha mi to nedovolila (směje se). Taky si nejsem jistý, zda by to Patrikovi něco dalo. V tomhle jsem soudný. Patrika jsem tam ale několikrát viděl a má můj obrovský respekt. Mám ho rád, držím mu moc palce.
Kteří další fighteři jsou vám bližší?
Hlavně Luboš Vrňata. S ním jsem se spřátelil už v době, kdy jsem hrál ve Spartě. Co se týče světových jmen, mám rád hlavně wrestlery, tu ruskou školu jako třeba Chabiba Nurmagomedova. I na naší scéně ale máme spoustu skvělých zápasníků. Ať už je to právě Patrik, Karlos Vémola, hrozně sympatický je mi i Vlasto Čepo. Jsou to kluci, co si na nic nehrají, ale tvrdě dřou. Snažím se z nich vzít příklad. A takových je mnohem víc, nerad bych teď na někoho zapomněl.
Zmínil jste přední hvězdy Oktagonu. Kdyby se Ondřej Novotný ozval i vám, šel byste?
To je těžká otázka. Záleželo by na tom, jak by ta nabídka vypadala, s kým bych se měl pobít, kolik času bych dostal na přípravu. Určitě by to pro mě ale bylo mnohem zajímavější než nabídka z Clash of the Stars. Z ní jsem ji už dostal. A byť jsem za ni samozřejmě poděkoval, tak jsem ji odmítl. Pořád se totiž cítím jako sportovec. Navíc je mi 42 let, mám dvě děti a jde mi o odkaz, který jim tu zanechám. A to nemyslím nijak špatně vůči Clashi. Chápu, že tahle show lidi hodně zajímá, že si tam člověk může přijít na krásné peníze, můj šálek kávy to však není.
A co fotbalová kariéra? Lákalo by vás se do fotbalu vrátit v nějaké jiné než hráčské funkci?
Musel bych dostat nabídku, abych tu práci dokázal skloubit s mými dětmi. Ty jsou totiž pro mě absolutní priorita. Chci je vidět vyrůstat, čímž ale neříkám, že se do fotbalu už nevrátím. Kdyby přišla nabídka smysluplná pro mě i pro klub, tak bych o ní popřemýšlel. V tuhle chvíli ale asi ne. Teď se chci věnovat dětem. Muselo by přijít něco velkého, aby mi to vynahradilo čas s nimi.